Sedím naproti mladé mamince, jejíž malý syn má několik vážných diagnóz včetně těžkého autismu. Marně se snaží skrýt slzy a své zoufalé věty prokládá ještě zoufalejšími otázkami.
Všechny ty věty a otázky důvěrně znám.
Tyhle věty mi zní v hlavě pořád, jen je už neslyším.
Na tyhle otázky se v duchu ptám každý den, ale už na ně nehledám odpověď....

Už víc než rok se snažím svými články šířit povědomí o životě s dítětem s těžkým autismem. Pouze jako máma autisty, ne jako odborník nebo děd vševěd s mnoha radami a návody. Chci co nejjednodušší formou vysvětlit to, co je vlastně nevysvětlitelné.

O loňských Vánocích mi napsal jeden mladý muž na spektru a ptal se mě, jaké to je být mámou autisty. Dlouho jsem nevěděla, co na to napsat, protože jsem si zakázala odpověď, že se to nedá jen tak vysvětlit.

Můj muž patří mezi může, kteří své průšvihy řeší kyticí. Takže dostávám květiny docela často. Jakmile syn začal chodit, snažil se ho manžel tuto chlapskou záležitost naučit. Jeho snahu syn roky zdatně ignoroval, ale manžel to nevzdal a jednoho dne trpělivost růže přinesla. A mně přinesl růže můj chlapeček.

Asi pochopil, že za ty roky mě už musí...